Opozice v politickém životě jsou politické strany a jejich představitelé nebo skupiny obyvatel, kteří se nepodílejí na vládě. Opozice plní důležitou úlohu kontroly a kritiky vlády. Dále funguje jako nabídka alternativ k vládní politice a je připravena vládu v případě potřeby nahradit.
Prvním historicky doloženou a oficiální opozicí byli podle mnoha autorů římští tribunové lidu. Pokud se vynechají státy západní Evropy a anglicky mluvící země, tak se existence legální opozice začala výrazněji rozšiřovat až od 70. let 20. století.[2]
Pravděpodobně nejdůležitější popis a rozbor opozice v demokratickém systému podal ve svém díle americký politolog Robert Dahl.[3][4] Modely politické opozice podle něj rozlišujeme na základě šesti hledisek: Za prvé organizační soudržnost a koncentrace politické opozice, zadruhé soutěživost politické opozice, za třetí místo setkání mezi politickou opozicí a těmi, kteří kontrolují vládu, za čtvrté míra rozlišitelnosti a identifikovatelnosti politické opozice, za páté cíle politické opozice a za šesté strategie politické opozice.[5]
Zvláštním případem je tzv. antisystémová opozice. Tímto pojmem se označují politické strany, které se snaží změnit nejen vládu, ale i politické uspořádání jako celek.